Posted in Jižní ostrov, Nový Zéland, Články

35. Bobule v zimě

Zpátky na Nový Zéland a do práce. Můj článek je důkazem toho, že na vinici se dá pracovat bezbolestně i v zimě. Pokud tedy nejste moc velký princezny.

Byl květen. Čas přicházející zimy a nepříznivé doby pro backpackery na Novém Zélandu. Sezónní práce skončily a noci v autě začaly být na Jižním ostrově velmi chladné. Na hlavách jsme měli napařené kulichy, na dece další deku a na ní spacáky. Přála bych vám sledovat akci vyhrabání se z pod toho všeho a jít se večer ven vyčůrat. Chtělo to přestat pít před spaním pivo nebo si ho prostě dát a pak zatnout zuby a vylézt ven, což v závěru nakonec skoro vždycky stálo za to, protože hvězdné nebe nás nikdy nezklamalo.

Ráno jsme se probouzeli s námrazou na oknech nejen venku, ale i zevnitř, a když už i vaření venku přestávalo být příjemné a lepší a chutnější recepty patřily dávné minulosti, uchýlili jsme se k hledání přechodného domova někde v domě. 

Po pěti měsících žití v autě jsme měli opět sprchu, topení, rychlovarnou konvici a neomezený internet, a my si při všem tom luxusu nepřáli nic jiného, než se vrátit zpátky do našeho plechového Loudy a odjet zase daleko od lidí.

Bydleli jsme v takzvaném „Čech housu“ čili domě, který je mezi našincem docela známý, spolu s naším kamarádem Tomášem z Te Puke, Němcem, otravným Francouzem, jedním Argentincem a se dvěma Francouzkami. Vydrželi jsme to týden.

G0137076.JPG
Jedna z mála pořízených fotek z našeho bydlení pod střechou. 

Náš plán na zimu zněl jasně. Měl dva body.

Za prvé – zašít se do bytu. Za druhé – najít si práci někde uvnitř, kde nemrzne, nesněží a neprší.

Pokud chceš Boha rozesmát, tak plánuj. Skončili jsme pod širým nebem na vinici a na čas zase v Loudovi.

IMG_5737.JPG
Po cestě na vinici a opět v našem Louda domově. 

Po více než týdnu neúspěchu hledání práce v největším městě Jižního ostrova Christchurch, kam se stahují backpackeři z Jižního ostrova na zimu, jsme to vzdali. Péťu sice zaměstnala agentura OneStaff jako dělníka/pomocníka na stavbě, ale mě tam nenechali ani zametat. V agenturách se mračili nad mou kvalifikací uvedenou v životopisu a krčili rameny, že mi asi nepomůžou.

„Já nechci ale dělat nic na co mám školu,“ vysvětlovala jsem, „budu uklízet, zahradničit nebo vybalovat zboží. Budu dělat cokoliv.“

„Tak nám zavolejte za týden,“ říkali.

Má chuť naučit se cokoliv a kdekoliv a žádné reference nikoho nikde neohromily. Odmítli mě v hotelích jako pokojskou, v supermarketu na vybalování zboží a nakonec i v prádelně domova důchodců na noční směny. Pokud tohle někdo čte, kdo hledá nebo bude hledat práci v Christchurch, tak práce se tam najít dá, jenom musíte být trpělivější a vytrvalejší než já.

V tom šedém městě, které nám ani napodruhé moc k srdci nepřirostlo, ale má fakt supr muzeum, jsme se dozvěděli taky jednu dobrou zprávu. Péťovi přišla výzva na vyplnění dokumentů potřebných k vízu do Kanady. Žádost jsme podávali někdy v březnu spíše z hecu a naprosto spontánně, protože jsme po našem usilovném snažení dostat se na Zéland nevěřili, že by to mohlo vyjít. Asi možná proto, že jsme od toho nic nečekali, to najednou přišlo. Samozřejmě byl pozván jako první opět Péťa, i když jsme to podávali společně, a já si pomyslela, že tohle už je fakt k vzteku. To o to budu nějakým způsobem zase muset bojovat jako posledně? Naštěstí pozvánka o měsíc později přišla i mě a za další měsíc už jsme věděli, že po Zélandu pojedeme do Kanady.

20160527_063019
Péťa vyráží do práce.

Agentura z Christchurch (Reliance) mi volala tři týdny od zaregistrování se, když už jsem byla o pět set kilometrů dál, že pro mě má práci v nějaké továrně na výrobu světel. Ani mi to nepřišlo líto. V té době jsme se totiž už nacházeli v Central Otago v Cromwellu, v ráji vinic, a oba jsme opět stáli v úhledných řádcích holých stromečků se smlouvou v kapse na dva měsíce práce.

Byli jsme zpátky tam, kde jsme strávili nejdelší část pobytu na Zélandu a kde se mi tak líbilo. Doma.

Věděla jsem, že jsme udělali dobře.

IMG_9289.JPG

Žil byl jednou jeden poctivý muž, co dělal svou práci dobře. Nevím, jestli pořád rád, to možná zezačátku, ale nešidil, nelhal a lidé si ho vážili. Tenhle chlapík, říkejme mu třeba Geoff, vlastnil jednu z TOP deseti vinic na Novém Zélandu jménem Wooing Tree.

Vinice stála ve městě Cromwell hned u silnice na kraji města a vystavovala své krásné plody všem na odiv. Kdekdo si mohl prohlédnout, jak vypadá a chutná základ oceňovaného moku nejen tady, ale i ve světě, který vypěstovala zkušená ruka a chytrá hlava. S pomocí matky Přírody, samozřejmě.

Vinici dominoval obrovský osamělý strom. Velitel stojící u vyrovnaných řádků vína jako před nastoupenou armádou. Svědek desítek uzavřených sňatků pod jeho korunou a poskytovatel útěšného stínu ve dnech nesnesitelného horka.

Majitel vinice měl pár stálých a velmi spokojených zaměstnanců a kupu sezónních pracovníků, kteří si nenechali ujít jediné léto pomáháním se sběrem na tomhle místě prosluněné nejen sluncem, ale hlavně dobrou náladou a pohodou.

Už jste někdy pracovali někde, kde se při práci smějete, zobete vitamíny, povídáte si a ještě jste přitom pro tento druh práce nadprůměrně placeni?

Jestli ne, tak tady máte návod, kde to místo najít a jenom se modlete, že to Geoff už nezabalil, protože vyhrožoval, že je čas vinici prodat a věnovat se taky něčemu jinému než práci. Třeba cestování a žití.

GOPR7200.JPG

Geoffa jsme poznali v létě. Nakráčeli jsme tehdy k němu do vinného sklípku, což si nepředstavujte jako sklípek u nás, kde jsem vlastně nikdy nebyla, ale tak podle fotek asi vím, jak to vypadá, ale představte si spíš místnost podobnou restauraci nebo kavárně, kde si dáte vínko a posedíte.

Geoffova vinárna je luxusní místnost s krbem a vytápěnou podlahou a zdmi posetými světovými oceněními za víno. Právě tam jsme v létě vstoupili v roztrhaných montérkách a ptali se mezi hosty se sklínkami v rukou, jestli by pro nás nebyla mezi řádky tam venku práce.

Přijala nás majitelova žena Jane a my jí tam nechali lístek s číslem a vzkazem, že jsme Češi. O den později volal Geoff. Montérky a národnost zafungovala na sto procent a my dostali práci. A nutno podotknout, že od té doby Geoff zaměstnal víc Čechů, než jiné národnosti a vystřídal se u něj nejeden náš kamarád.

G0089206.JPG

O tom, jak práce na vinici probíhala v létě a jak konkrétně u Geoffa, to jsem se zmiňovala v Bobulích v létě. Každé dopoledne jsme měli druhou snídani ve formě úžasného domácího bufetu a soutěže o flašenku vína.

A tohle všechno jsme se rozhodli po létu opustit, protože jsme se nechali vyděsit větou, co koluje po Zélandu.

„Na vinici nechceš pracovat v zimě. Zničíš si karpální tunely, budeš trpět a bude ti zima.“

Ani jedno v roce 2016 nehrozilo. Jednak – pracovali jsme u Geoffa – člověka, co má své lidi rád a nemá v úmyslu je nechat trpět, a jednak byla ten rok jedna z nejmírnějších zim za poslední roky.

20160718_211817
Na jedné skvělé večeři se šéfovic a Johnem.

Mrzlo vlastně jen pár dní. V těch okamžicích jsme dostali jinou práci, u které se víc chodí nebo jsme pracovali uvnitř. V obrovské vinárně ve městě, kde jsme se pár hodin věnovali vyléváním nepočítaje litrů lahodného vína značky Wooing Tree do kanálu, protože nějakej hlupák ve výrobně lahví něco podělal a do lahví se dostal bordel. Protože se nevědělo, které byly závadné, vylilo se pro jistotu asi všech 1600. Co na to Geoff?

„Raději to vyleju, než abych to dal do prodeje a poškodil si dobré jméno.“

IMG_20160615_091706.jpg

Naše práce venku vypadala tak, že jsme ráno přišli na osmou na vinici a vyfasovali elektrické nůžky. Vydávaly mechanický zvuk a uštípli byste si jimi při neopatrnosti jedním cvaknutím prst.

Práce na vinici je podle mě umělecká činnost nejen v létě, ale i v zimě. Alespoň tak jsem to viděla já, sezónní pracovník, který si přijde na osm hodin odbýt to své a nestará se o další věci, které s pěstováním vína souvisejí.

Větvičky sice byly holé a smutné a neuspořádaně trčely do vzduchu, ale když jste věděli jak na ně, rády se nechaly přesvědčit zkrátit svá štíhlá těla na požadovanou velikost a připravit se tak jaro.

Na vinici v zimě jsme poznali dvojí druh stříhání větví. První – u Geoffa – když jsme jen zkracovali větvě elektrickými nůžkami a ve výjimečném případě jsme ustřihli celé rameno stromku. Druhý – u Mikea, ke kterému se dostanu později – jsme štípali rovnou obě ramena pákovými nůžkami a nahrazovali je novými. Tedy vzali jsme dvě nové větve a omotali je jako základ okolo drátu. To byl ten těžší a náročnější způsob, ale o to víc byl zábavnější.

U Geoffa jsme tedy jen šmikali nůžkami a poslouchali přitom muziku v uších nebo si povídali. Občas se přes vinici ozvalo svolávání na hromadný odchod do přilehlé kavárny na kávu a dort. Nebo večerní pozvání do restaurace či každopáteční sklenička ve sklípku s vyhřívanou podlahou. Desítky prostříhaných řádků vína za celý týden si přece zaslouží odměnu. A aby člověk své práci lépe porozuměl, co je lepší, než jí přímo ochutnat?

Bože, Geoffe, na tohle nikdy nezapomeneme!

20160603_151933

Ze zmrzlého Loudy jsme přesedlali do chatky. Zabydleli jsme se na dohled od vinice přes silnici v chatičce u jablečného sadu. Moc se mi tam líbilo. Byla to jediná místnost s velkou postelí a jedním přídavným lůžkem, dvěma křesílky a stolkem, lednicí a koupelnou. Abyste si mohli uvařit, museli jste se vydat i se zásobami přes zahradu do kuchyňky ve tvaru úzké nudle a operovat tam kolikrát najednou s několika lidmi, což byla jediná vada celého bydlení.

Největší vychytávka byla věc, kvůli které jsme se dokonce jednu stěhovali, protože poprvé nefungovala, a to elektrická dečka na matraci v posteli. Zapnout jí po prvním zazvonění budíku, když vás čekají ještě dvě, a vychutnávat si teplo prostupující celým tělem, bylo kruté a báječné zároveň a my se tím týrali každé ráno.

IMG_9272.JPG

V jablečném sadu jsme měli prima sousedy a při zimním vinaření super kolegy. V obou případech se jedná o ty samé lidi. Ivetka s Matějem. Život totiž opět pustil jeden díl ze série To nevymyslíš a v létě jsem se potkala s tváří, kterou jsem několik let míjela u nás na vesnici při cestách do školy. Ivča. Obě jsme věděly, když jsme se na Zélandu potkaly, že se známe, jenom jsme spolu nikdy nemluvily. A teď jsme konečně měly důvod začít se spolu bavit.

Společně jsme strávili asi dva měsíce „prunningem“, čili prořezáváním, prostříháním vína a zapili nejeden pracovní týden.

24. června jsme také oslavili mimořádné Vánoce pěkně po Česku, takže v zimě, se svařákem, salátem a při Hrátkách s čerty. Byla to skromná akce. A byla moc fajn.

IMG_4829.JPG
S Ivet.

Práce u Geoffa spěla někdy koncem července, začátkem srpna ke konci. Řádek vína, kde jsme v květnu začali, jsme nechali daleko za sebou a před námi jich už nezbývalo mnoho. S těžkým srdcem jsme stříhali každou větvičku, protože nám zkracovala pobyt na této vinici.

Jako poděkování jsme pro šéfa a kolegy uspořádali večer s českým menu. Výpečky, houskové knedlíky, kysané zelí, česnečku, bublaninu a pivo Plzeň. To vše uvařené v naší nudlové kuchyni ve čtyřech lidech, a musím uznat, že tak výborná česnečka se nepovede každý den. Spolu s domácím nakládaným zelím Ivči s Matějem se stala zlatým hřebem večera, a myslím, že jako Češi máme být na co hrdí. Jednak jídlo máme tak dobrý, že protinožci si píšou díky němu návštěvu Čech na své TO DO listy a jednak ho umíme i dvacet tisíc kilometrů od domova skoro dokonale uvařit.

20160704_210200

Geoffovi jsme vděčni za hodně. Za skvělé dva měsíce práce a za ukázku toho, jak má fungovat správné podnikání. Teď se samozřejmě nebavím o obrovských podnicích s tisícovkou zaměstnanců, o tom víme kulový, ale o podnikání, které člověk má, aby ho uživilo, měl se dobře a nabídl lidem to nejlepší z něj, za co oni rádi zaplatí a doporučí dál.

Druhý, o kom víme, že dobře podniká, je můj táta, ale kdyby se s tím přesunul třeba na Zéland, asi by se měl líp, než tam, kde do všeho kecá Unie a Babiš přichází s chytrými nápady.

Pro Geoffa byla zkrátka radost pracovat. Pěstoval výborné víno a uměl ho prodávat. Choval se k nám hezky, zajímal se, byl trpělivý a laskavý a uměl práci ohodnotit. Chtěli byste vy, jako zaměstnanci, takovýho šéfa nějakým způsobem podrazit? Škodit mu? Měli byste důvod hledat jinou práci?

imagejpeg_2.jpg

Poslední etapu naší vinařské kariéry na Zélandu jsme završili na vinici u Mikea o pár kilometrů jízdy dál jménem Amisfield. Vládli tam supervizoři a dělalo se na kontrakt, takže pokud jste si chtěli vydělat, museli jste sakra hejbnout zadkem a nůžkama pořádně cvakat. A taky si kontrolovat pásky s výplatou, protože se občas stalo, že vám pár řádků – samozřejmě nedopatřením – nezaplatili.

Elektrické nůžky tu nepoužívali, protože na stříhání větví kolikrát tlustých jako pěst potřebovali obrovské pákovky, a my pochopili, co se myslelo tím, že nechceš dělat v zimě na vinici, protože tě budou bolet karpály.

V noci jsme se budili s křečemi v rukou od celodenního stisku nůžek a ráno to chtělo dát dlaním rehabilitační rozcvičku, než byly schopné udržet hrnek. I tak jsme si ale nemohli stěžovat. Byli jsme na čerstvém vzduchu a mzdu jsme si udrželi vyšší než je minimální.

Celý proces práce s vínem od základu – tedy vybrání nejlepších větví jako ramen, ostříhání, navázání a jejich očištění – nás bavil. Tahle vinice byla navíc položená v krásném místě přímo pod horami a zdravit se s nimi každé ráno bylo mnohem lepší než se někde v továrně trápit se součástkami na výrobu světel.

IMG_9290

A to je konec vinaření. Zamáčknout slzu, Škrabalka, ještě tě toho tolik čeká! Vzpomeň si, jak jsi se těšila, až vypadneš a vinici neuvidíš, a teď se ti stejská?

Zabalit saky paky a zamávat vínovému kraji i chatce, kde mě „S tebou bavil svět“, jak jsme pojmenovali video, kde hraje naše jablečné bydlení roli, a vzhůru zpátky do Christchurch. Naštěstí už ne hledat barák nebo práci, ale pozdravit Tomáše a fofrem na letiště. Letíme totiž do Pacifiku na Samou, což je moje druhá zamáčknutá slza, protože to byla naprosto hodobóžová dovolená, a příště zase tady u něčeho dalšího ze Zélandu.

20160812_124849
Naše Hokča převtělená do štěňátka na vinici. Třetí, už nezamáčknutá slza. 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s