Posted in Nový Zéland, Severní ostrov, Články

37. Žena v dílně

Tati, připrav dílnu! Už umím zacházet s vrtačkou, šroubovákem, bruskou a dalšími nástroji, které neumím pojmenovat. 

Život nám někdy chystá velmi humorné chvíle. Těžko říct, jestli je sami vyhledáváme, někdo nám je staví do cesty nebo se stanou prostě náhodou. Ráda si představuju, že to mají na starosti agenti, kteří řídí naše osudy a hýbají s jeho nitkami. Myslím, že to mám asi z nějakýho filmu.

Sedí si v kanclu plném kartoték s našimi jmény a živí se tím, že se hrabou v životech. Toho posunou sem a tu tam, toho srazí vlak, tenhle se spálí a zmešká schůzku a téhle ujedou cvičky na ledu a zlomí si nohu, protože do té Brazílie teď není moudré letět.

Nemyslí to s námi ale vždycky až tak zle. Občas jsou docela šprýmaři. Jako třeba ten můj. Zdá se mi, že se musel pěkně dlouho nudit. Seděl otráveně na židli, popíjel kafe a dloubal se v nose a projížděl kartotékou.

„Ženatej. Po smrti. Stará. Blbá. Co bych tak vymyslel…,“

Konečně dojede k Š a zapálí mu to.
„Mám to!“ vyskočí ze židle. „Pošlu Škrabalovou do dílny! Haha. To se zasmějeme.“

Usazuje se zpátky a nadšením a škodolibostí si tře dlaně o sebe.

„Trošku to tady upravím,“ mumlá si, když předělává inzerát, který jsme si vyhlédli. „Ták! A ještě tohle… a je to!“

A má nás tam, kde nás chce mít, protože jsme právě odpověděli na nabídku balení borůvek a místo toho jsme přijati do dílny. A tam, to mi věřte, bych se opravdu dobrovolně nikdy nehlásila.

20160927_170142_Richtone(HDR)
To jsme asi zjistili, že nebudeme balit borůvky, ale půjdeme do dílny.

Dříve než se dostanu mezi regály se šroubky, musím v krátkosti vylíčit náš přesun z Jižního ostrova na Sever. Vzali jsme si poslední trajekt, vykoupili na něm poslední sendviče ve výprodeji a dorazili do nočního větrného Wellingtonu, kde jsme odstartovali naše jarní děštivé a velmi krátké cestování. Spousta treků byla zavřená kvůli podmáčení nebo popadaným stromům a my si uvědomili, jak hodně se nám vryl do kůže Jižní ostrov.

Netrvrdím, že Severní není krásný, ba naopak, má tolik nádherných míst! Ale opuštěnější a divočejší Jih u nás vyhrál.

Každopádně cesta nás na konci září dovedla do Te Puke. Kdo se trochu orientuje v tomhle historickém a nepravidelném blogu, tak ví, že v Te Puke jsme vloni začínali. Našli jsme si tam práci v řádcích kiwi a seznámili se s prvními Čechy, kteří se jako my vydali na svou velkou cestu. Padla na nás taková nostalgie, že jsme se ozvali stejnému zaměstnavateli – Brazilcovi Erlonovi a jeho české ženě Martině a dostali práci.

A právě nostalgie a dost problematické období, co se týče hledání práce, nahnaly do Te Puke i naše kamarády z loňska – Učitelský a Dredatý – a další skvělé Čechy, se kterými jsme se seznámili a strávili s nimi hezký chvíle.

20161020_175659.jpg
Comeback do řádků kiwi. 

Bohužel to na kiwi letos nebyla taková sranda jako vloni. Pořád tu kralovala Karla Darla, ale pohodářský Stu už nesupervizoroval a my se dostali pod nadvládu Inda Kamalla, který měl kromě nás dvou ve družstvu celou svojí rodinu a Péťu častoval oslovením Brother, z čehož se mu ježily chlupy až na zádech. 

Půlnoční smsky od Kamalla, na jaký sad se ráno potáhneme, nepravidelná práce, každodenní poslouchání chaotické hindštiny a Brother způsobily, že jsme si hledali práci novou. A tak se konečně dostávám do dílny.

20160928_101618.jpg
Po cestě do Hamiltonu. Halal fakt ne. 

Je sedm ráno a my se probouzíme v kempu, kterému říkáme „U Dědka“. Na devátou máme být v nové práci, která má sídlo za městem Hamilton. Vlastně doteď nevíme, co budeme dělat. Manažer po telefonu říkal něco o nějakých strojích na borůvky, a protože je Zélanďanům blbě rozumět a my nechceme vypadat jako negramoti, moc se neptáme a děláme si ze směsi útržků rozhovoru vlastní úsudek. Budeme nejspíš sestavovat nějaké bedny na stroje na třídění borůvek. Ale kdo ví…

20161128_105436.jpg
Jedná část dílny. Péťova sekce. 

Jaký omyl!

Stojíme na recepci společnosti BBC Company, kam si pro nás přichází Patrick. Sympaťák s knírem a hlasem tak vykouřeným, až mám nutkání mu říct, ať radši vůbec nemluví nebo umře. Jednak mu nerozumím a jednak to celé postrádá význam, protože nás zavedl do obrovské haly, kde je strašnej rachot.

Musím přiznat, že s takovýmto přístupem jsme se doposud nesetkali. Aby nás někdo prováděl po vinici a představoval třeba jednotlivé odrůdy vína. Všude nám prdli do ruky nůžky, ujistili se, že rozumíme tomu, že se nepoužívají na nehty, a pokynuli: stříhej.

Všichni v hale jsou zabraní do práce nebo pobíhají sem a tam a něco řeší. Někdo po nás zvědavě pokukuje, většina nás ignoruje a někdo se podivuje, kdo je ta neznámá dvojice v civilu, protože naše montérky se skrvnami od vína zatím leží v batohu a my se tu producírujeme v super čistých džínech.

V hale je asi třicet lidí. Neujde mi, že 29 z nich jsou chlapi. Pracuje tam jediná žena, která by uzvedla kamion.

Všímám si, že tu voní dřevo, jsou tu komínky se šroubky a nářadím, a na zemi stojí rozebrané části strojů, jimž se lidé věnují. Je to prostě mega dílna, kde se muži cítí jako ryby ve vodě a ženy jako Alenky v říši divů.

Přikyvuji, že naprosto rozumím tomu, co Patrik říká, ale pochytila jsem jenom to, že tady v té hale se vyrábí stroje na třídění borůvek a že je posílají do Evropy i Ameriky.

Rozhlížím se, kde asi budeme pracovat a hledám nějakého otrhaného batůžkáře, na kterého jsme zvyklí ze sadů, ale je to tu samý samý inženýr a fundovaný člověk se šroubovákem nebo jiným nástrojem a s tužkou za uchem.

Začínám uvažovat, jestli jsme vůbec správně. Jestli JÁ jsem správně, protože Péťa na rozdíl ode mě rozezná matku od šroubku.

20161130_101611.jpg

Nejsem! Nemůžu být správně. Jsem naprosto přesvědčená, že se stal omyl a my odpověděli na špatnej inzerát. Jediné vykoupení by bylo, kdyby se Patrick teď sípavě rozchechtal a řekl, ať se podívám do kamery. Od srdce bych se zasmála.

Ve druhé hale, kde je prý naše pracoviště, je to totiž ještě horší než v té první! Je to taková napůl dílna a napůl továrna. Pracuje tu dalších dvacet lidí. 19 chlapů a jedna dívka. Asi v mém věku. Vypadá, že by uzvedla kamiony dva.

Stojí tu dlouhé stoly, u kterých stojí pracovníci a na uších mají naražená obrovská sluchátka. Ústa a nos mají zakryté rouškami a oči ochrannými brýlemi. V ruce drží brusky a brousí ocelové části strojů různých velikostí.

Stojíme tu sotva dvě minuty a ze zvuku brusek, což zní jako zubařská vrtačka, mě rozbolely zuby.

A to je konec exkurze, oznamuje Patrick. Máme se jít na záchod převléct, jít tam k tomu stolu a vzít do ruky brusku a začít. Srdce mi padá do kalhot.

V nejlepším případě si uříznu jenom ruku.

20161130_150334.jpg
A toto je má sekce. 

Na záchodech potkávám paní uklízečku. Třetí ženu, co jsem tu viděla. Mám chuť jí skočit kolem krku a brečet, když se zeptá, co tady dělám.

„Ode dneška tu pracujeme,“ pípnu a mizím v poslední kabince. Tohle musí být nedorozumění, opakuju si, když navlékám své vinařské montérky. To se vysvětlí. Neodpovídali jsme na inzerát na žádný broušení. Vždyť jsem to v životě nedělala a Patrick to asi popletl. Vždyť tu pracují jenom chlapi a dvě ženský. Vždyť tohle bude totální průser!

Z oka mi ukápne vystresovaná slza. Jsem marná.

„Ty tu pracuješ?“ ptá se týpek u umyvadla, když vylezu z kabinky. Záchody jsou totiž společné. Zřejmě nemělo cenu přistavovat zvláštní toalety pro dvě ženský. Teď už teda tři.

„Jo.“

„Už si to někdy dělala?“

„Ne, nikdy,“ přiznám.

„Tak co tady děláš?“

Na oplátku se ptám, co tím myslí. Kouká na mě, jak kdybych spadla z nějaké neznámé galaxie.

„Budeme tu pracovat šest týdnů. Máme working holiday víza na rok a předtím jsme pracovali na vinici,“ vylétne ze mě, aby věděl, že se i na mojí hvězdě vyučuje angličtina.

„To je bordel,“ zavrtí hlavou a chechtá se. „To jsem ještě neviděl,“ řekne na závěr, když si suší ruce ubrousky a bez ohlédnutí odchází z toalet.

Jestli jsem měla v úmyslu zapadnout nebo to vidět alespoň pozitivněji, tak po záchodovém rozhovoru mi to už nejde. Tenhle maník určitě všude rozhlásí, že potkal křováka z vinice bez zkušeností v dílně, a ostatní si nenechají ujít moment, až poprvé vezmu do ruky brusku.

Loudám se z chodby do haly a přistupuju ke stolu. Vyfasujeme ochranné pomůcky a dostáváme materiál k obroušení.

Zdá se mi to nebo brusky přestaly na chvíli hučet, jak si ostatní začali mezi sebou něco šuškat?

20161130_150650.jpg
Mé pomůcky. 

Jsme v plné zbroji a smát se našemu vzezření budu až později. Vypadáme jako hodně chudí zubaři, kteří místo obrušování zubního kamene brousí ocel.

Hořečně na Péťu chrlím, že tohle jsem teda nečekala, a jestli už někdo vůbec zaregistroval, že tady nemáme co dělat. Jsem lehce hysterická, což rouška a rachot brusek tlumí, protože kdyby všechno naráz zmlklo, bylo by slyšet, jak ječím přes celou halu, že je to totálně v prdeli.

„Dáme tomu čas do oběda,“ říká Péťa a zapíná brusku. Jako vždy pochopil všechno rychleji než já, takže mě učí, jak na nástroj nasadit brusný pásek a vysvětluje jak se nástroj používá.

Ten zvuk slyším ještě dneska. Brusky jsou napojené na hadice a jde do nich vzduch. Když je slabý tlak, tak nefungují. Zapínají se stiskem o dlaň a bruska není schopna, i když se o to dost snaží, připravit mě o končetinu. Potrhá mi nanejvýš rukavici.

Za půl hodiny už brousím. Když písknou oběd, mám stále dvě ruce. Jsem ale trochu nahluchlá, protože jsem si sluchátka napařila trochu křivě, a nohy se mi pořád ještě podlamují.

20161130_142345.jpg

V životě by mě doma nenapadlo nakráčet do nějaké dílny a říct si tam o práci. A teď stojím tady s bruskou v ruce a brousím součástky strojů, který se posílají za těžký prachy přes celej svět třeba až k nám do Evropy.

Taková cesta stroje je mimochodem dost zajímavá. Nejdřív dostanete na stůl takové lego a k tomu dokumentaci. Stojí v ní, jak hodně musíte součástky obrousit a kde všude, takže si to nejprve podle papíru musíte sestavit.

Obrousíte to a pošlete dál, kde to další lidi dají dohromady, vymazlí, zabalí a celek se pošle do světa. Se strojem pak jede delegace z firmy až třeba do Číny, aby to Číňanům mechanik pomohl dát dohromady. Následuje instruktáž a probíhají další menežerský aktivity dokud za stroj, kterému jsem pomohla na svět a na který kamarádi, co na něm třídí na Zélandu borůvky dost nadávají, že věčně nejde, Číňani nezaplatí.

20161101_175024.jpg
Přesčas, proto to prázdno. 

Pracujeme tu už asi týden. Mezitím přibyli další lidé. Jsou to mladí studenti technického oboru, takže to patří k jejich praxi, a já si stále říkám, jaktože vzali zrovna nás a jakou náhodo osudem jsme se sem vůbec dostali. Brousím ale dál a tvářím se, že to už dělám celej život.

Jsme tu tak trochu za exoty, když se kolegové dozví, že přespáváme v tom černém autě a jsme cizinci. Chodí k nám po jednom se ptát, jak to jde a není nic lepšího, než když si k vám někdo přijde v tom kraválu svojí kiwáčtinou pokecat. V té chvíli bych přísahala, že mluví úplně jiným jazykem, jenom ne anglicky, a já bych mu odkejvala třeba i to, že pocházíme ze třetího světa v domnění, že se ptá, jestli je Česko v Evropě.

20161125_151733
S klukama českejma. 

Na jedno takové nedorozumění jsem jednou pěkně doplatila. To si takhle brousím dlouhý kus, který je na konci zvláštně ohnutý, takže dostat se k vnitřku a obrousit ho dá pěkně zabrat, když ke mně přichází malý mužíček a něco halasí. Je tu běžné, že se vás lidi pořád ptají, jak se máte, takže usuzuji, že se asi ptá na tohle, a protože si nechci sundavat sluchátka a ptát se, co říká, kývu a ukazuju palcem nahoru. Řvu ještě přes roušku GOOD, jenže to už maník skáče na stůl a vahou celého svého těla ohýbá kus zahnuté oceli až je skoro rovná.

Se zvednutým palcem odchází a já krčím rameny a pokračuji v broušení, které je nyní, bez zahnutého konce, mnohem jednoduší.

Po obědě, to už brousím něco jiného, ke mně přichází supervizor s mým původním kusem a ptá se, co jsem s tím udělala.

„Já? Nic.“ To je pravda.

„Tys to rovnala?“ ptá se a ukazuje na konec, který není ani zahnutý ani rovný. Je křivý.

„Ne,“ odpovídám stále podle pravdy.

„Kdo to teda udělal?“

„Nevím.“ Opět pravda. Toho maníka, který si mi lehl na stůl jsem dosud nikdy neviděla. Objevil se a zmizel jako kouzelný skřítek.

Supervizor odchází a vrací se s vedoucím celé druhé haly. Udeří na mě oba, jak se to má s tím zahnutím.

„Já to nebyla. Nějaký kluk přišel a zahnul to.“

„A tys ho o to požádala?“

Tak hloupě jsem se cítila v životě jen několikrát. Rudá jsem až na prdeli, protože mi až teď dochází, že se mě ten malý mužíček ptal na to, jestli to chci ohnout, abych se k tomu mohla dostat, a já ukázala, že jo, i když jsem si myslela, že se ptá, jak se mám.

Nevím, jak jim mám teď vysvětlit, že tady v tom rachotu nikomu pořádně nerozumím a nedostat na to konto výpověď, takže něco blekotám a vypadám, jak když nechci prozradit obrovské tajemství. Vedoucí dílny odchází vyloženě nasrán pryč a ocel bere s sebou jako znehodnocený kus, zatímco supervizor mě bere stranou a ptá se znovu, kdo to udělal.

„Já nevím, nikdy jsem ho neviděla.“

„Tak se trochu projdeme a až ho uvidíš, tak mi ho ukážeš.“

Procházíme halou a můj obličej svítí jako baterka. Každý se nás ptá, co se děje, když zavítáme do jeho oddělení a supervizor se k němu postaví a tázavě se na mě podívá. Kroutím hlavou a pokračujeme dál.

„Popiš mi aspoň, jak vypadal.“

Jsem rozhodnutá mlžit, jak nejvíc budu moct, protože je to celé moje chyba a ten nešťastník bude nejspíš kvůli mně potrestán. Pokouším se znovu vysvětlit, že jsem asi blbě rozuměla a supervizor dál naléhá. „Byl menší nebo větší?“

„Menší,“ špitnu.

„Barva vlasů?“

„Asi tmavá.“

„Hm…,“ drbe se na bradě a my můžeme vynechat támhleten kout, kde pracujou jenom dlouháni. Okruh podezřelých se zmenšuje. Cestou vyzvídá dál, jak záškodník blíže vypadá a já říkám, že už nevím.

Ve skutečnosti vím přesně, jak vypadal. Malej a jedinej tmavej z celé dílny, červená bunda a kšiltovka. Tento popis by supervizora ale dovedl rovnou do cíle, takže dál kráčím uličkou hanby a u každého záprdka, u kterého zastavíme, kroutím hlavou, že tenhle to nebyl.

Asi po deseti minutách začíná být supervizor lehce nervózní a já už málem juchám. Prošli jsme obě haly a nenašli ho. Asi to byl vážně kouzelný skřítek a vypařil se.

„Hele, a nebyl náhodou tmavej?“ ptá se nakonec a past sklapne. Věším ramena a rezignuju. Supervizor jásá, že vyřešil záhadu ohnuté oceli, a tentokrát už na jistotu skoro běží k úplně zastrčené kóji v zadní části dílny, kde pracují svářeči. Ukazuje na chlápka v červené bundě s helmici na hlavě, který je zabrán do práce. Vzdychám a přitakávám a jsem vyslána zpátky ke stolu a k práci. Tohle si už prý vyřídí sám.

Šourám se jako největší bídák zpátky a cítím se hrozně. Naposledy jsem takhle žalovala na základce, když ode mě soused opisoval.

Brousím asi deset minut, když mi dopadený týpek klepe na rameno a já si tentokrát sundavám sluchátka, protože na to, jak se mám, se mě asi teď ptát nebude.

„Moc se ti omlouvám. Já nevěděl, že se to nesmí ohýbat. Jsme doufám ok?“ ptá se a mě obočí vylétne až navrch hlavy. Omlouvám se mu i já a pak ještě jednou a znovu dokola, načež odchází a jsme asi dobrý.

20161130_150410.jpg

No, takže až na taková nedorozumění v komunikaci musím přiznat, že mě to docela baví. Taková tvůrčí práce. Vždycky jsem si přála chodit na dílny, ale žádná holka nechodila, tak jsem se i já přihlásila místo toho na vaření, a teď konečně tedy dílničím. Tentokrát ale s vědomím, že tady mi chyby tolerovat nebudou. Stane se totiž velmi lehce, že ruka s bruskou trochu ujede a pilník se zaboří do hladkého těla ocele a udělá na něm výraznou stopu. A to se pak někomu podaří vyleštit nebo taky ne. Postižená součástka si s sebou naneštěstí nese dokumentaci se jménem jelita, který se pilníkem vepsal na její rub, a když se to stává často, nejste příliš oblíbení.

20161130_150433.jpg

Na začátku asi třetího týdne mi Péťu odvedli. Po svačině byl převelen do druhé haly do oddělení, kde se balí stroje do dřevěných beden a začíná jeho spolupráce s hluchoněmým Petem. To si nechte někdy od něj vyprávět. Kiwák a ještě k tomu hluchoněmej, který se snadno nasere, to je hrozivá kombinace.

Já si vyzvedávám dokumentaci, na které jsou úplně jiné pokyny než doposud, což mě vyvádí z míry. Nejenže mám ocelovou část stroje obrousit, já mám do ní taky udělat vrtačkou díry, najít k tomu šrouby příslušné velikosti a dodat další součástky, z nichž některé musím vyrobit. No, čumím na to dobrých pár minut a pak jdu za supervizorem, ať mi řekne, co s tím mám dělat.

„Hejek, sejek, bla, bla, najdi vrták, bla bla, uhajaha a bla, sežeň si metr, bla bla bla, běž za tím a tím, bla bla.“

„Jo… no, dobře.“

20161130_152734.jpg
Péťova crew.

Být jednou ze tří žen v dílně plné chlapů je ale výhoda. Exotce, co nikomu nerozumí a neví, jak se řekne vrtačka, šroubek a kleště, navíc v sexy teplácích a vytahané mikině až skoro ke kolenům, kdo by odolal?

Ať přijdu za jakýmkoliv chlapem, vždycky mi pomůže. Stačí mu ukázat nákres a říct, že absolutně nemám páru, co s tím dělat, a on udělá zbytek. Za chvíli už jsem podepsaná pod balíčky s vyrobenými šroubky a támhle Jason se mi stará o záležitost s vrtačkou. Někdy taky, asi pod hrozbou konkurence, přispěchá Péťa a pomáhá mi, ať taky vidím, jak mu to s nářadím jde.

Za nějaký čas se ale i já chápu vrtačky, vyrábím šrouby a vyměřuju si všechno sama. Odvážím se také vkročit do místnosti, kde jsou stroje, kterým říkám „pro pokročilé“ a zkouším s nimi manipulovat. 

Je tam obrovské kolo, na kterém obrušuju budoucí šroubky, a pak je tam taky mašina, která mi pomůže uříznout tyč na šroub na požadovanou velikost. Všechno mi trvá sto let a občas je nějaká díra šišatá místo kulatá, ale troufám si říct, že až na pár vypečených špeků, zvládnu připravit celou objednávku sama a hrozně mě to baví.

20161105_141256.jpg
A takhle to dopadne, když je po šichtě. 

Až se mě někdo bude někdy ptát, jak se mi líbilo pracovat v zélandské dílně, odpovím: „Bylo to moc fajn. Byla jsem sice obyčejnej dělník placenej za minimálku, ale o přístupu vedení k nám bych ti mohla vyprávět!“

Tak skvělý kolektiv, jaký jsme zažili tam, ten se všude nevidí. Kolegové byli přátelští, nápomocní, a to nejen ženám, a pokaždé když někoho povýšili, tak se v hale burácelo a tleskalo. Šichty pak doprovázela hudba a veselé klábosení za zvuku brusek, protože jak kdo dělá, to nikdo nehlídá. V praxi to pak vypadá, že pracují všichni, jenom to probíhá víc na pohodu. 

Každou dopolední pauzu trávíme o kávě v jídelně, kam jsou občas přinášeny zákusky a jiné dobroty, protože když pracujete ve firmě s padesáti lidmi, tak šance, že někdo něco slaví, je celkem velká.

Bereme si s Péťou skoro každý den přesčasy, takže pracujeme třináct hodin denně a šest dní v týdnu. O páté vstáváme, o šesté už brousíme a o půl osmé večer odcházíme. Náročné, ale peníze se hodí. Pokud navíc pracujeme přesčas, zůstáváme ve firmě na večeři. Skládá se z dovezeného jídla a vybrat si můžete cokoliv, na co máte chuť.

20161105_093542.jpg
Firemní snídaně. 

V sobotu je pak na programu snídaně a zkrácená šichta, a na to si nelze stěžovat. Je pak myslím jasný, že i když vás po šichtě bolí od celodenního stání nohy a ještě o půlnoci vejráte na hvězdné nebe v Loudovi a slyšíte zvuk brusek, jste rádi, že jste mohli být alespoň chvíli toho součástí, protože nevím, jestli ještě někdy budu kolem sebe mít tak fajn kolegy, kteří se s námi loučí obědem, na který každý něco donesl z domova, a obrovskou památeční kartou s jejich podpisy a vzkazy.

Práce v dílně pro mě byla velkou zkušeností, a i když jsem se za celých šest týdnů nenaučila, jak se řekne vrtačka, šroubky a další kraviny, Péťa mě kromě raketového inženýra, doktora a automechanika může titulovat taky ucházejícím montérem a brusičem. A tentokrát bez posměšků.

20161130_152138.jpg
Moje crew. 

2 komentáře: „37. Žena v dílně

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s