Posted in Kanada, Články

🇨🇦 Uklízečkou na Big Whitu

IMG_5389

A je po cestování! Do Kanady definitivně dorazila zima a to je teprve říjen. Jeho půlku jsme strávili ujížděním před mrazem dokud nás to nepřestalo bavit a na druhou polovinu jsme zakempili u jednoho moc fajn jezera jménem Harmon u města Merritt. Tam se nám líbilo moc.

Merritt se považuje za kanadské hlavní město country music. Budovy jsou pomalované portréty slavných zpěváků a jejich podpisy, nápisy a styl některých staveb je pak šmrncnutý westernem. Trochu díra, ale pokojná a usazená hluboko mezi kopci.

IMG_5505.JPG

U Harmon lake jsme kempovali skoro úplně sami, až na jednu dodávku a divného týpka v ní, který mi kolikrát nedával spát, protože přes den auto vůbec neopouštěl a v noci jezdil jak divej po celém rozlehlém kempovišti a voda nám podle zvuku motoru přenášela jeho přibližnou polohu. Pořád mi vrtalo hlavou, co celej den dělá a proč ožívá jenom v noci, takže si možná dokážete představit, co mě asi tak mimo civilizaci, kdesi u nějakého jezera, kde v noci houkal sýček a něco nám jednou zavylo přímo před autem, asi napadalo. K tomu vytí – ráno jsme měli na zaprášeném boku auta obtisknutou psí tlapu a lehké drápance v laku, takže má fantazie jela na bomby. Z týpka se místo násilníka stal přes noc vlkodlak.

*

U jezera Harmon jsme nedělali vůbec nic. Taková trošku Truman show, kdy každej den byl skoro stejnej, ale vzpomínám na to s úsměvem, protože to mělo něco do sebe. Po dnech objevování krás Rockies s našima a po ujíždění zimě se čas najednou zastavil a nás čekaly poslední doušky letošního teplého sluníčka a pohody.

Ranní vstávání už doprovázely chuchvalce mlhy válející se na hladině jezera a ryby se tam dole hořečně praly o ty nejlepší úkryty, protože Péťa po x dnech rybářských pokusů přišel na to, jak na ně, takže vytahoval jednu za druhou. Dohromady tedy tři, ale pořádné kousky!

Já trávila dny po babičkovsku. Vařila jsem, četla si a dala se na pletení, což jsem shledala jako zvlášť relaxující činnost. Celkově nám u jezera došlo, že asi stárneme, ale že nás to baví.

Krátící se dny pak s pravidelností vrcholily u ohně s vínem a vodní dýmkou nebo štopkou domácí hruškovice, co sem propašovali naši, a před spaním jsme shlédli díl Vikingů, což dodávalo našemu žití na samotě a v dokonalém minimalismu našeho bydlíku nádech divokosti.

Bylo to prostě super, jenomže mráz nás na konci měsíce konečně dohnal, a příští dny hrozily mínus třinácti stupni v noci. Rozhodli jsme se to zabalit a rozjet se ještě do větší zimy, abychom nastoupili do práce. Měli jsme namířeno na hory na Big White nad Kelownou.

*

Kývli jsme na nabídku zaměstnání pro stejnou společnost jako v létě. RentChalets, čili společnost zajišťující ubytování na horách, přilehlého jezera Idobel a v létě u jezera Kristýnky.

Kdo četl mou Hru o trůny, tak ví, že tedy budeme pracovat opět pro Margaret, a možná se teď dost diví. Big White? To jsme vyhráli Trůn?

Jooooooooo!!! Vyhráli. A nikoliv tedy naším přičiněním. Občas se dá totiž vyhrát i bez boje.

Situace se zkrátka měla tak, že po létě jsme práci v zimním středisku odmítli kvůli našemu supervizorovi a spolubydlícímu Tomovi. Ten měl totiž flek na horách již v létě slíbený a zaměstnanecké ubytování rovněž. A nám, jelikož se na horách nepodařilo sehnat jiné výhodné ubytování se psem, nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že v zimě už za tak hezké peníze pro RentChalets uklízet nebudeme. Jenže to takhle jednou odpoledne:

„Volám vám, že jsme Toma vyhodili,“ říká Margaret a nám málem vypadnou oči z důlků. „Nechcete to teda ještě přehodnotit?“

A tak jsme odsouhlasili, že tu dlouhou temnou zimu přečkáme na Big Whitu, a já hejbla kostrou, abych doštrykovala zimní čepici, protože tam očekávali každým dnem první sníh.

*

Ve společnosti RentChalets jsme tentokrát byli pasováni na jiné pozice. Už jsme neuklízeli a dostali jsme služební auta. Já byla kontrolor, takže jsem procházela baráky před příjezdem hostů a kontrolovala, jak uklízeči odvedli svojí práci. Dále jsem vybavovala byty nezbytným vybavením pro pohodlí hostů a na závěr umisťovala vítací dokumenty s instrukcemi.

Péťa dostal velmi chabé školení, jak se starat o vířivky, takže sedl k youtube a něco si o práci zjistil, a jeho celodenní náplní bylo objíždět domy a udržovat kvalitu vody pomocí své malé chemické laboratoře.

Hokča se usídlila ve svém oblíbeném křesle u okna a topení a místo chipmunků venku pozorovala neustávající obří vločky, které se rozhodly nás doslova pohřbít, protože napadlo víc jak tři metry sněhu a to bylo nejvíc za posledních šedesát let.

IMG_5478

Nastaly Vánoce. Nejnáročnější období skoro v každém podnikání. Na Big White donesly místo voňavé atmosféry a tajuplného očekávání pro zaměstnance rezortu novou dávku sněhu, paniku a stres. Hosté totiž přirozeně vzali hory útokem a zatímco jedni v deset dopoledne odjeli, druzí už na čtvrtou přijížděli. Běžně se stávalo, že uklízeči měli denně uklidit tři, čtyři domy, každý o dvou patrech, třech koupelnách a šesti pokojích, a to bylo nejen nemožné, nýbrž přímo nelidské. Končilo to hysterickými záchvaty na konci dne, kdy natěšení hosté čekali před dveřmi s kufry a v jejich pokojích se začaly teprve svlékat postele, přičemž uklízeči ještě neměli čas se ani naobědvat.

Všichni s povděkem přivítali večer čtyřiadvacátého, kdy po sedmi dnech práce v kuse odjížděli v dodávce dolů do města s bonboniérou jako dárkem od firmy a čekal je den volna, tedy ranní rozbalování dárků a vánoční domácí pohoda. Jedinými, kdo se chystal následující den do práce z celé společnosti, jsem byla já a Péťa. My se totiž odmítli přizpůsobit americkému rannímu rozbalování dárků, možná proto, že jsme ani žádné neměli, a navíc na Boží hod nemáme jet ke komu na oběd, takže jsme šli do práce.

*

Už pár let nejsou Vánoce v mém případě o dárcích, ale o atmosféře, těšení se, rodině, vůních, pohádkách, Pelíšcích, pohodě a dobrém jídle. Minulý rok to byly naše třetí Vánoce v řadě bez výše vyjmenovaného, včetně dárků, protože jsme si opět jako správní Vydřigroši nevěnovali ani ponožku. A celkem mi to bez dárků vyhovuje. Ráda bych to zavedla i doma a když se to bude hodně bojkotovat, jakože bude, tak maximálně dárek na osobu.

O minulých Vánocích jsme ale dodrželi alespoň výborné jídlo, protože bramborový salát jsme si udělali delikátní, a Pelíšky, které mě snad nikdy nezasáhly tolik jako o třetích Vánoc bez domova.

*

Na Silvestra mrzlo a Big White praskal ve švech. Už od rána se bruslilo na ledové ploše, sedačky na lanovkách jezdily nahoru plně naložené a lidi křižovali lesy kolem v koňském spřežení a sněžných skutrech nebo halekali při jízdě dolů z kopce na obrovských duších. Večer se pak otevřely hospody a pozvaly hosty z kopce rovnou ke svým výčepům. Poslední okamžiky roku 2017 se musí přeci oslavit!

Pamatuju si, jak jsem vždycky kroutila hlavou, když naši říkali, že budou na Silvestra koukat na televizi a udělají si jednohubky. „To jako nejdete někam mezi lidi? To budete koukat na ty trapárny?“

Třikrát haha a doufám, že si tohle přečtou. Minulý Silvestr jsme si po práci upekli rohlíky na jednohubky s česnekovou pomazánkou, protože se tu nedají tak jednoduše koupit, usadili jsme se na gauči a pouštěli si na internetu špeky z televizních Silvestrů, které ještě byly vtipné. O půlnoci jsme se pak s vypětím všech sil vyhecovali jít číhat před barák na kraťounký ohňostroj a k novému roku si popřáli taky všechno nejlepší k devátému výročí našeho vztahu. To už je celá základní škola!

Dámy, jestli jste někdy naštvané, že váš drahý na datum, které považujete za symbolické pro váš vztah, zapomíná, tak věřte, že je to asi úplně normální. Klobouček těm chlapům, kteří si pamatují těžko zapamatovatelná data, protože ten můj si nepamatuje ani 1.1., soudě podle každoročního překvapení, když se zmíním, že dnes máme za sebou další rok spolu.

Člověk by přitom řekl, že lehčí už to mít nemůže.

*

Po bouřlivé silvestrovské noci, kdy jsme to zabalili tak rychle, že ani poslední rachejtle nestačila dovybouchnout, jsme šli opět do práce, a o pár dní později jsme vraceli klíčky od služebních aut, protože nám oficiálně vypršela platnost řízení aut v této provincii.

Já byla degradována zpátky na uklízečku a nemohla jsem si na ten počátek nového roku přát nic lepšího. A to není ironie! Být dva měsíce kontrolorem mi úplně stačilo. Ve skutečnosti to bylo totiž mnohem náročnější než samotné uklízení, protože jsem dodělávala všechno, co nestíhali uklízeči, takže jsem to pak byla já, kdo lítal po pokojích se štětkou na záchod a komu hosté klepali na dveře. To já jsem pak odvážela pytle se špinavým prádlem, tahala se s odpadky, odhazovala před garážemi sníh a dělala taxi službu. Haleluja, že mi vypršela platnost řidičáku a že se na mě zase směje jídlo z lednic a dýška na kuchyňských pultících!

Od poloviny ledna jsem si tedy vybavila můj trekový batoh mycími prostředky, z boku místo trekových hůlek zapíchla mop a mazala jsem pěšky přes sjezdovky uklízet na místo určení. Tentokrát jsem si už nevedla statistiku umytých záchodů nebo ustlaných postelí, ale za to jsem si odškrtala spoustu restů, na které bych si jindy, než při uklízení, neudělala čas. Miluju, když jsem placená a přitom si můžu ještě dělat, co mě baví. Poslechla jsem si několik audioknížek a pořadů, které mi tolik rozšířily obzory a díky kterým mi dny v práci utekly rychlostí blesku.

Horší to bylo s Péťou. Zatímco mě nevadilo trekovat s lehkým batohem a mopem po celém resortu, pro údržbáře vířivek s milionem věcí bylo chození po horách peklo. Firma mu situaci moc neulehčila a pro přepravu věcí poskytla pouze starý vojenský batoh, který plně naložený vážil tunu. Hadici na dopouštění vířivek si Péťa nosil na rameni a v jedné ruce držel mobilní počítač na rozbor vody v kufříku, v druhé tablet a v hlavě seznam všech asi padesáti vířivek společnosti, o které se po Novém roce začal starat úplně sám, protože další jediný údržbář dal výpověď.

Po několika týdnech této otročiny a izolace na Big Whitu jsem v jeho očích postřehla povědomé šílené jiskřičky, jaké jsem viděla u Jacka Nicholsena v Osvícení, a odklidila jsem pro jistotu všechny zbraně a alkohol do bezpečí.

*

Místo dárků nám Ježíšek opožděně na počátku ledna nadělil nové spolubydlící, čímž nám udělal velkou radost. Dosud jsme bydleli s novozélanďankou Lydií a jenom chviličku s novozélanďanem Tyronem, který dostal z nepochopitelných důvodů padáka ještě před začátkem sezony.

Do Kanady si z Austrálie na pracovní prázdniny odskočili čerství novomanželé Kristy a Mitch a do naší komorní domácnosti přinesli život. Už jsme měli s kým vyrážet na občasné pivo do hospody nebo tancovačky a s kým trávit popracovní chvíle. Co však bylo nejdůležitější – Mitch byl najat jako druhý údržbář vířivek, takže na to Péťa už nebyl sám. Na Big Whitu jsme se tedy rozhodli zůstat.

*

V březnu nám šéfové na večírku oznámili, že prodali firmu velké americké společnosti, což vysvětlovalo to, proč hodně věcí nefungovalo (nechtěli už do ničeho investovat) a my po pěti měsících tady narazili na první Čechy a konečně s někým plynule pokecali.

9. dubna jsme se naposledy postavili na snowboardy a sjeli si dlouhé kopce Big Whitu. Lyžařská sezona tu končila, i když na zemi ještě ležely dobré dva metry sněhu. Kanaďané prý už chtějí hrát golf a ne lyžovat, takže se musí proto zavřít. Myslím, že by si čeští vlekaři, kteří se snaží udržet klientelu technickým sněhem do nejzazšího data, klepali na čelo, kdyby viděli ty lány a lány čerstvého sněhu a zastavené vleky.

Z Big Whitu se tedy stalo opět město duchů. Po hostech zbyly jen zaneřáděné pokoje, tuna odpadu a špinavé vířivky. Zavřely i všechny hospody a jediný market a sedačky mrtvolně visely ve vzduchu. A na Big White se řítila další mohutná dávka sněhu.

*

19. dubna, po závěrečném vypuštění všech vířivek a uklizení celého zaměstnaneckého bytu, jsme seškrábli Hokču z křesla a sbalili saky paky. Působilo skoro neskutečně opustit tohle stále bílé místo, kde jsme strávili poslední půl rok života. Už nikdy asi neuvidíme tolik sněhu a tolik se nenavztekáme při vykopávání auta z metrových závějí, když potřebujeme jet do města. A asi už nikdy nebudeme vnímat zimu tak krásnou za třpytivého slunce, jako tady na horách. Je tady ale čas odjezdu a na nostalgii bude čas až za pár let, kdy se všechno náležitě rozleží, to špatné vyšumí a zbudou jenom krásné vzpomínky na všechno pěkné, co jsme tam zažili.

Náš bydlík už stojí venku před domem připravený na své nájemníky a Chevy spokojeně přede. Je až k nevíře, že oba bez úhony přežily tu tuhou a sněhovou zimu a my jim teď hodláme poskytnout náležitou péči, protože na ty velké věci, co nás čekají, je nutně potřebujeme. Před námi je závěrečný necelý půl rok v Kanadě, který chceme obohatit výletem do Ameriky a Aljašky!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s